To, o čem lze rozhodovat dole, se nemá rozhodovat nahoře. Na té úvaze stojí celý model subsidiarity, kterému většina Evropanů tleská. O čem se může rozhodovat v Praze, o tom ať nerozhoduje Brusel. Ano, to je jasné a pochopitelné. Ale kde leží hranice mezi nahoře a dole? Kdy se subsidiární většina ve svém malém regionu stává blokující menšinou v širším pohledu? Třeba při ochraně krajiny. A ilustrativní ukázkou jsou elektrárenské větrníky. Případovou studii z východní výspy Čech přinesla MF DNES. Její význam překračuje malé Králicko i celý Pardubický kraj.
Firmy Synergion a Eldaco chtějí postavit u Mladkova a Lichkova na česko-polském pomezí sedm větrníků. Pro ten záměr získaly zastupitelstva obcí (možná i proto, že starostové sedí v dozorčích radách firem), ba i občany v místním referendu. Jenže krajský úřad pokládá větrníky za hyzdění krajiny a skrze stavební úřad v Králíkách změnu v územním plánu zarazil. Suma sumárum: Když se o krajině rozhoduje dole, větrníky za humny nevadí, když se o ní rozhoduje nahoře, bere se v úvahu širší obzor. Zvítězí-li subsidiarita, krajina se rozčlení na areály, kde se prosadí energetické firmy, a na zbytek. Lze pak mluvit o krajinném celku a jeho rozvoji v širším regionu?
Ale to není vše. Firmám Synergion a Eldaco se rozhodnutí kraje nelíbí a chtějí to "hnát výš", k Nejvyššímu správnímu soudu. Jaký bude výsledek? O krajině na Králicku bude rozhodovat soud ve dvě stě kilometrů vzdálené Praze. Může vůbec justice poměřit spor mezi hodnotou krajiny a hlasem lidu z pár malých obcí? To je zásadní otázka, kterou teď klade větrníková subsidiarita. Je to zapeklitější problém než úvahy o těžbě plynových břidlic, protože ty větrníky lidé skutečně chtějí. Převálcují ty, kteří je nechtějí?

(zdroj: Lidové noviny, 13.7.2012)